Léto je pro naši kapelu již tradičně obdobím, kdy vyrážíme na velkolepá zahraniční turné. Nejinak tomu bylo i tento rok a my jsme se vypravili těšit posluchačovo ucho do daleké Gruzie. A když už cestujeme tak daleko, vyplatí se naplánovat hodně koncertů. Celkem jich bylo pět a nepočítaně krátkých jamovacích zastavení. Níže se také dozvíte, proč jsme museli poprvé v historii kapely dva koncerty odvolat.
Koncert v Las Vegas
Město Batumi na pobřeží Černého moře je přezdíváno gruzínské Las Vegas. Tam byl také náš první a největší koncert. Z důvodu omezených dopravních možností předcházela tomuto koncertu noc na letišti ve Vídni ve společnosti láhve Bacardi z duty free shopu. Formu jsme tedy začali nabírat již noc předem. Jak rychle flaška padla do nás, padli jsme my na lavičkách v terminálu. Splnilo to účel a my jsme byli ráno krásně vyspinkaní a připraveni na velkolepé koncertní turné. Po přistání na letišti v Kutaisi na nás čekal smluvený transfer do Batumi. Jelikož jsme zodpovědní a trochu jsme chtěli kompenzovat uhlíkovou stopu z letadla, trvali jsme na tom, aby přistavený vůz byl hybrid Toyota Prius. Plynulou jízdou plyn-brzda-kráva-plyn-brzda-kráva jsme odpoledne dorazili do Batumi. Šli jsme se nejprve pořádně najíst. Dali jsme si každý 8 khinkali, velkou polívku a chačapuri a s břichem podobným 7. měsíci těhotenství jsme šli na obchůzku po promenádě, kde jsme nasáli atmosféru místa a lépe poznali naše budoucí publikum. Před večerním koncertem jsme se lehce seznámili s místním koňakem. Náš manažer nezahálel a přímo na koncertě pro nás objednal vynikající přesolený catering a usoudil, že místo piva nám udělá lépe šáňo. Co si budeme povídat, koncert měl úspěch a fanynky se na nás doslova lepily.
Odpočinkový den na pláži
Jelikož nejsme nejmladší, další den jsme si naordinovali odpočinek u moře. Co čert nechtěl, hned při vstupu na pláž nám zkřížil cestu stánek s místním vínem. Naštěstí zakročil náš výtečný manažer, který se nabídl, že nám víno pohlídá, zatímco se budeme koupat v moři. Jako správná kapela jsme se mu odměnili krátkým improvizovaným vystoupením na pláži. Po doplnění živin v podobě vyjezení jedné fancy restaurace jsme se vydali na obchůzku nekonečné promenády a intenzivním zevlingem jsme se přesunuli na letiště. Večer jsme se ubytovali v centru Tbilisi a nabírali jsme síly na další koncertní den.
Náš první koncert na lanovce
V Tbilisi jsme zaujali strategickou polohu v místě, kde bylo několik 24/7 samoobsluh a trh s květinami pro případ, že náš trianglista pocítí volání divočiny. Uprostřed města je velkolepá koncertní hala, ve které jsme podle všeho byli první kapelou, která zde vystoupila. Pro nalákání posluchačů jsme si dali krátké akustické vystoupení v přilehlém parku. Cestou na kopec nad městem jsme obohatili přísedící v lanovce a během krátké doby jim melodicky ukázali, co jsme zač. U monumentu Matky Gruzie jsme si hodili krátký chill s pivem a s výhledem na město si ještě improvizovaně střihli mini vystoupení. Poté nás již čekal jen odpočinek v hlavním městě, a proto jsme se vydali ke zřícenině pevnosti, kde si náš manažer trénoval své horolezecké schopnosti na metr vysoké zídce. Odměnou jsme mu slíbili koupel v termálních sirných lázních, ale jelikož bylo venku asi 40 stupňů, usoudil, že je to blbost a až do konce pobytu nás s tímto nápadem víckrát neotravoval. Večer bylo plánované dodatečné vystoupení na romantické vyhlídce nad městem. Vzhledem k basákovu střevním potížím (ano, mým) jsme byli nuceni koncert zrušit. Cestou v lanovce jsme pak včetně mě byli zvědaví, jestli překonám Edysovu nevolnost z Oděsy a vyklopím to přímo uvnitř kabinky. Bohužel pro okolí a naštěstí pro mě se žádná zažívací nehoda nestala. Zbytek kapely byl zklamaný a já zpocený hrůzou. Byl nejvyšší čas vyspat se na další koncertní den.
Kam se hrabou Hrady CZ
Další koncertní zastávkou byl hrad Zakagori. Toto místo jsme si vybrali díky inspiraci českým festivalem Hrady CZ a díky blízkosti zapovězeného Ruskem okupovaného území Jižní Osetie. Abychom se na místo dostali, půjčili jsme si v Tbilisi terénní auto. Pod vedením zkušeného řidiče v mojí osobě, navigátora Kevina a baviče Edyse nebylo možné nedojet v pořádku. Opačného názoru byl náš manažer, který ze zadního sedadla projevoval silné hlasy nevole s mým předjížděním v zatáčkách a nesouhlasil ani s používáním “nitra”, když byla potřeba zrychlit. I tak jsme si jízdu na sever po gruzínské vojenské cestě užili. Nejzajímavějších bylo posledních 10 kilometrů, kdy se zaznačená cesta na Mapy.cz ani na Google Maps neshodovala s realitou úzkého blátivého tankodromu a srázu nad řekou. Podvozkem jsme o všudypřítomné balvany škrtli asi jen šestkrát a nástroje ani aparaturu jsme nepřevrhli. V koncertním údolí byly dva kempy pro návštěvníky fesťáku a hned u hradu bylo postaráno o bezpečnost díky vojenskému check-pointu. Akustika našeho vystoupení s hučící rozvodněnou řekou v pozadí byla nepopsatelná. Po odehrání přídavku “Plešatej pičus” jsme honem naskákali do auta a vydali se na krátké vystoupení u Monumentu Gruzínsko-ruského přátelství. Měli jsme trochu zpoždění, ale to jsme stáhli díky mé rychlé adaptaci na gruzínský styl řízení. Následný koncert považuji za menší zklamání. Náš manažer neodhadl situaci a špatně jej naplánoval. Nejprve nám shořel stánek s cateringem. Náš merch se prakticky neprodával, jelikož mu konkurovali prodejci ovčího rouna, které se v horách 2000 metrů nad mořem ukázalo jako praktičtější. A nakonec posluchači, z větší části muslimského vyznání, neměli pochopení pro naši “Ukrajinskou krásu” ani “Kundy u rotundy”.
Nikdy nehraj tam, kde ti neprodají pivo!
Náš poslední koncertní den byl nabitý k prasknutí. Proto jsme se časně ráno vydali na přejezd půjčeným autem přes městečko Mccheta do Gori, rodiště masového vraha Stalina. Náš manažer si zde chtěl adoptovat potulného psa, ale nakonec jsme mu nedovolili víc, než si ho vzít s sebou na koncert v bývalé pevnosti nad městem. Nezdrželi jsme se dlouho, protože nás čekal další přejezd autem. Tyhle přejezdy byly super, že jsme si v autě mohli povídat a poslouchat Edysův romantický playlist. Také jsme se však museli neustále starat o to, aby náš manažer neusnul za jízdy, protože pak by se mu mohlo udělat špatně. I s tím jsme si však poradili. Kolem poledne jsme dojeli do Čiatury. Když jsme se uprostřed města vyprahlí a hladoví neúspěšně ptali pátého člověka, kde je tady nějaká restaurace, bylo jasné, že jsme asi na špatném místě. Manažer nám potvrdil, že koncertní pódium na břehu řeky je obsazeno místními nefachčenky s lahváčema, kteří o náš koncert nestojí. Z části smutní a z části s pocitem úlevy jsme naskákali do auta. Rozhodli jsme se, že tady hrát teda nebudeme. A abychom do tohoto Bohem zapomenutého kraje vnesli trochu kultury, stáhli jsme si okýnka a centrem města projeli s naplno puštěným black metalem. Ušetřený čas jsme věnovali zastávce u kostelíku na vysoké skále. Členové kapely, kteří trpí závratí, si oddychli, když zjistili, že žebřík na skálu není pro veřejnost. Já s Kevinem jsme byli trochu zklamaní. K večeru jsme se poté přesunuli do Kutaisi. Je s podivem, že si na gruzínském venkovském tankodromu Winny v autě bucnul, ale i tak jsme jej včas vzbudili. Byt v Kutaisi jsme měli opět v centru, ale příjezdová cesta vypadala jako po vybombardování. Naštěstí centrum města vypadalo trochu lépe. Nejnavštěvovanější budovou v okolí byla necitlivě zasazená budova McDonald´s. Před posledním koncertem jsme si dali bohatou a chutnou večeři v jedné z mála restaurací, které nám Google našel. Zajímavostí našeho posledního koncertu bylo to, že se vlastně ani nekonal, jelikož koncertní sál jsme nenašli. Proto jsme si udělali improvizovanou jamming session na bytě. Ráno jsme si říkali, že je už opravdu nejvyšší čas, abychom naše turné ukončili a raději se vrátili domů. Jak se říká, dobrého stačí málo. A na Gruzii budeme vzpomínat jen v dobrém.
