Letošní letní turné naše kapela absolvovala v nové a dosud neprobádané destinaci. Vydali jsme se na Balkán, konkrétně do Albánie a Makedonie. Složení jsme měli kompletní: Edys se staral o přísun intelektuálních dvojsmyslů, Kevin měl na starost rekognoskaci fanynek, Winny byl mistr provianťák a já jsem kapelu zásoboval depresivními náladami a splíny. Na turné jsme vyjížděli z Brna s malou přespávací zastávkou u Winnyho doma. Myslím, že jsme se na našem prvním noclehu celého turné chovali slušně a na rozdíl od loňského začátku v Bratislavě tady ten byt nebylo potřeba zapálit.
Den 1. – I cesta do Tirany je cíl
Do Albánie jsme cestovali letadlem z Budapešti. První konflikt jsme zažili ve vlaku někde u Nových Zámků, protože nás z našeho kupéčka vystrnadila skupinka cikánů. My jsme se ale nedali a zrubali jsme…za to Winnyho, protože nekoupil místenky. Nakonec se nám podařilo dorazit na nevábné letiště v Budapešti a odletět do Tirany. Albánie nás uvítala krásnými horami v pozadí a kupou šmelinářů v popředí. Do města jsme měli v plánu jet autobusem, ale jediný autobus na letišti zrovna roztláčela skupinka deseti Albánců a my jsme po dlouhém přemlouvání využili nabídky „Mercedes taxi, my friend, Tirana twenty euro“. Nevím, kde se stala chyba, jestli v naší angličtině, ale nakonec jsme se mačkali v golfu a týpkovi se snažili vysvětlit, jak se dostat do centra Tirany k největšímu parku v okolí. Pobyt v Tiraně nám Edys zařídil přes Airbnb v moc pěkném bytě se dvěma koupelnami, takže ani tento byt nebylo potřeba po našem odjezdu podminovat a vyhodit do povětří. Před námi byl první koncert, a proto jsme si dali ve městě na posilněnou nějaký ten echt albánský eintopf, vodové pivo a rakiju ze supermarketu. Ještě jsme si střihli nějaké to self-promo v barech v pařící čtvrti a divili jsme se, že do některých podniků nás, vyhlášenou kapelu, nechtěli pustit se slovy „You don’t have girls, you can’t go inside“. Měli jsme strach, že nás nepustí na naše vlastní vystoupení, ale nakonec se to podařilo a my jsme se objevili na velké diskotéce, kterou pokazili asi milionem barových stolečků přímo na parketě a divným jamujícím černochem na pódiu. Toho večera u stánku s předraženým hot-dogem vznikl náš příští nekorektní hit „Nigga killed the discoteque“ jako cover dosud známější písně „Crying at the discoteque“.
Den 2. – Ne každé město na pobřeží je luxusní letovisko
Dalšího dne jsme se probrali do Winnyho vydatné vajíčkové snídaně. Před námi byla dopolední prohlídla Tirany, kterou jsme velice záhy museli rozdýchávat u plechovky nepitelného piva. Naštěstí jsme došli k vodní nádrži s vodotryskem a v ten moment nám došlo, že Tirana je vlastně Ženeva Balkánu. S tímto zjištěním jsme si chytli taxíka a nechali jsme se hodit na stanoviště lokálních autobusů. V totálním chaosu jsme našli autobus do Drače, což je přilehlé přímořské letovisko. Původně jsme měli v plánu vystoupení na pláži, ale albánské pobřeží si nás na rozdíl od loňské Oděsy moc nezískalo. Kultura slunění a koupání byla hluboko pod úrovní oseckého Jadranu a cena nepitelného piva byla hrubo nad cenou dobré Plzně v Praze. Jako správní Češi jsme se ale v moři museli očváchnout, takže pár albánských dívek vidělo naše holé zadky, protože proč mít na pláži převlékací kabinku. Po návratu do Tirany jsme si dali světoznámou „Tirana MHD challenge“ – to máte za úkol nasednout na přeplněný autobus, nedojet úplně do prdele, a vypotit ze sebe minimálně dva litry potu, zatímco místní cestují v kalhotách a košilích. Nám se to povedlo, a tak jsme si za odměnu dali večeři ve stylu německého turisty: číšníkovi jsme poručili, ať nám na stůl donese všechno, co je na jídelníčku. Nutno podotknout, že to tehdy byl velice chutný balkánský „mix-gril“. Večer jsme zakončili na koktejlíčcích, kde jsme symbolicky oslavili Edysovo životní jubileum.
Den 3. – Rekreace v Ohridu
Třetí den našeho turné nás opět nastartovala Winnyho vejce. Ne, nebojte se, není řeč o varlatech, ale o jeho kuchařském umění a naší trpělivosti jíst neustále dokola míchaná vajíčka. Před námi byl neurčitý přejezd autobusem do Makedonie k jezeru Ohrid, a tak jsme se rozhodli neztrácet čas a po snídani se hned vydat na nádraží. Dříve, než jsme však našli nádraží, našel si nás nějaký pán s nabídkou kvalitního odvozu do Makedonie. Rychle jsme si v našich hlavách přepočetli nabídnutou cenu a porovnali ji s cenou autobusu, vynásobili jsme to dobou cesty autobusu a vydělili jsme to druhou odmocninou počtu najetých kilometrů převaděčova auta. S malým šimráním v břiše jsme na to kývli. V kufru našeho dvacet pět let starého passatu jsem pod dekou zahlédl něco jako flintu, ale spíš jsem si to jen nalhával. Rychle jsem poslal zprávu své albánské kolegyni z práce, aby případně věděla, kde budou v nejbližších dvou hodinách okradeni a svlečeni do naha čtyři turisti z Česka. Pán, který nás vezl, uměl anglicky asi tak jako my albánsky, takže o strastech albánského důchodového systému jsme se toho opět moc nedozvěděli. Na druhou stranu nás pán s minimálním úplatkem velice snadno převedl přes hraniční přechod. V Ohridu jsme se objevili ještě před polednem, což nám oproti předpokladu dalo prakticky den k dobru. Ten jsme věnovali rychlému pivu, ubytování se v dalším bytě a prohlídce města. Jelikož jsme očekávali dlouhé odpoledne, koupili jsme si na místním tržišti nějakou domácí rakiju. Ta se nám hodila záhy, protože na kopci na hradě na nás přišla bouřka a my jsme tu navíc potkali sympatického tatínka z Ostravy v našem věku s malým synem. Trošku jsme se v rámci moravské družby v Makedonii rozstřelili. Byly asi čtyři hodiny odpoledne, bylo po bouřce a my jsme se jako jediní koupali v ohridském jezeře za popěvků oslavujících zaměstnavatele jednoho ze členů kapely. Pak následuje pár hodin výpadek. Pamatuji si, že jsem na tržnici chtěl koupit kde co, ale naštěstí to odnesla jen další láhev rakije a nějaké koření, protože sadu šesti zavařovaček ajvaru bych nepronesl do letadla. Po krátkém vystřízlivění jsme se vydali do města na jídlo a rozhodli jsme se, že koncert kvůli probíhajícímu zápasu MS ve fotbale přeložíme.
Den 4. – Kapela na túře
Ačkoliv nás do čtvrtého dne opět probudila Winnyho míchaná vajíčka, větší zábavu jsme měli z toho, že jsme na balkóně chodili polonazí, zatímco nás z protějšího domu pozorovaly jakési švadleny. Šli jsme proti proudu našich dosavadních turné a naplánovali jsme si vysokohorskou túru. Do východiska našeho výšlapu, vzdáleného asi 30 kilometrů od Ohridu, nás dovezl místní taxikář, který tam v horách snad nikdy nebyl. Poučeni internetovými cestopisy jsme byli vyzbrojeni jídelním nožem a frisbeem pro případ, že na nás zaútočí údajně v těchto horách volně se pohybující zdivočelý pes, tzv. šarplaninec. Nakonec se naše obavy ukázaly jako liché. Nejvíce zdivočelý a nebezpečný byl pro své okolí Winny, když na vrcholu Magaro (2254 m.n.m.) nechytl při hře frisbee a nedobrovolně pro něj musel sestoupit asi 500 výškových metrů. Nakonec jsme ho ale umravnili výhružkou, že se bude muset napít zbylé rakije a po zbytek dne byl hodný. Po náročném a nekonečném sestupu krásnou přírodou jsme se dostali do nějaké vesnice na břehu ohridského jezera. Vyčerpaní jsme se na pláži u rozbité flašky a psího lejna převlékli do plavek a svá unavená těla vymáchali v naopak nádherné vodě jezera. Den jsme zakončili další vydatnou makedonskou žranicí, pivem a fotbalem s naším dočasným kámošem z Ostravy a jeho malým synem. Poté jsme se vydali do víru turistického letoviska, kde diskotéka začínala až někdy v jednu v noci. U hladového okna s pljeskavicí jsme se rozhodli, že ohridské publikum není hodno nezapomenutelného vystoupení LSCH. Půlka kapely šla tedy na vlastní žádost na kutě a půlka šla na improvizované vystoupení.
Den 5. – Panský kočí
Pátého dne ráno jsme poplašili švadleny holými zadky na balkóně a s díky zasunuli do břicha Winnyho vajíčka. Dopoledne jsme vyhradili výletu po ohridském jezeře. Jelikož jsme celebrity z kapely, nechtělo se nám využít služeb místních lodí a raději jsme si pro náš výlet nechali zavolat taxík. Konečně se nám poštěstilo a přijel pro nás mercedes! Sympatický řidič kolem šedesátky nás zavezl na požadované místo, nicméně my jsme s ním nakonec jeli až do Skopje místo autobusu, jelikož nám uměl své služby dost dobře prodat. Bylo to sice dražší, za to stále za rozumnou cenu. Navíc mercedes měl klimatizaci a po ukradení v Německu mu tachometr stočili pouze na čtvrt milionu kilometrů, takže to bylo široko daleko nejmodernější auto, jakým jsme zatím jeli. Cestu do Skopje jsme si zpříjemnili nejprve rychlostním rekordem na pochybné dálnici, kdy jme frčeli snad dvě stě v hodině a náš řidič se jen pokorně křižoval pokaždé, když byl u silnice pomníček. Já jsem si pro jistotu na mobilu zkontroloval podmínky repatriace v pojistce. Dál jsme se věnovali kochání makedonskou přírodou, která je úžasná. Využili jsme další neodolatelný upsell našeho řidiče, který nás za příplatek zavezl do kaňonu Matka. Ta hodina pobytu stála za to, ačkoliv bychom tam mohli být déle. Nás však zajímalo Skopje. Po příjezdu jsme se ubytovali na bytě, který jako jediný bylo potřeba po našem odjezdu zapálit. Dopili jsme poslední kapky cestovního alkoholu a šli na večeři. Winny nás poté jako vzorný ženáč opustil. Zbytek kapely hledal ve středu večer nějaké kulturní vyžití v hlavním městě Makedonie. Naštěstí jsme narazili na bar, kde jsme si s Edysem a Kevinem navzájem vystřídali pár koktejlů a poté jsme se pěšky vydali za zvukem reprodukované hudby. No, jedním slovem byl noční život ve Skopje hodně slabý a naše kapela z toho prakticky nijak neprofitovala.
Den 6. – Ty jsi pěkný dezolát
Poslední den našeho turné byl takříkajíc dezolátní. Bylo horko, nebyli jsme způsobilí snídaně, nicméně i tak jsme se vydali na prohlídku muslimské části Skopje. Stylově jsme si jako brunch dali kebab, až na Edysa. Poté jsme si prohlídli hrad a zbytek centra. Oběd jsme si naplánovali ve stejné restauraci jako o den dříve večeři. Opět jsme si výtečně pochutnali, až na Edysa. Zbývalo nám pár hodin k odjezdu na letiště a tak jsme čekání prozevlili v centru sluncem rozpáleného Skopje. Proti přehřátí jsme bojovali pivkem na jedné zahrádce, až na Edysa. Letiště ve Skopje je vzdušné a nic v něm není. V Burger Kingu jsme rozměnili poslední makedonské denáry a Edys zde zakončil svůj postní den dvojitým super size menu, čímž se vrátil zpět do života.
Z Balkánského turné jsme se vraceli plni dojmů a lehce unavení. Budiž nám ku prospěchu, že po dřívějších turné jsme méně chlastali a více se soustředili na kulturně-poznávací aktivity. Teď se naše zážitky pokusíme přetavit do dalších nesmrtelných hitů.