Už dávno jsme pochopili, že předvánoční čas je nejlepší doba na pořádání spanilých koncertních turné a podobných specialit. Proto jsme již potřetí uspořádali Vánoční koncerty. Letos v množném čísle, v počtu dvou a hned ve formě dvojkoncertu. Naše dobré bytí tak ochutnal Zlín a opět Brno. Zlínský koncert jsme spojili se zastávkou Bratia a Sestry Tour (Tři sestry a Horkýže slíže), brněnský koncert byl ve znamení narozenin Visacího zámku. O punkový víkend nebyla nouze.
Naše kapela se sjela dohromady až přímo ve Zlíně. Já s Kevinem jsme přijeli z Přerova, Wincek se svou pojízdnou prodejnou triček z Brna a Edys přijel ze setkání louskáčků atomového jádra ve Vídni. Do koncíku zbývala asi hoďka, takže jsme horko-těžko našli ve Zlíně knajpu, kde jsme zhltali pizzu, dali nějaké to pivo a ubytovali jsme se na hotelu Garni. Při pohledu na krásnou recepční si část kapely rozmyslela plány na večer a na koncert se jim nechtělo. Pod pohrůžkou Edysových ultravtipných dvojsmyslů jsme se pak nakonec vzdali pohledné blondýnky a šli na Ségry a Slíže.
Po zkušenostech z předchozího stejného koncertu nás velice překvapila zaplněnost sportovní haly Euronics. Lidí dorazilo hodně a já s Edysem jsme se nominovali na vystání šatny. Vůbec celý víkend se tak nějak nesl v duchu fronty na šatnu. Nicméně před náma stálo odhadem 20 lidí a tempo odbavování bylo 5 minut na člověka. Půlku koncertu Horkýže Slíže jsme tak neviděli, protože jsme čekali, až si šatnářka načísluje a nastříhá lístky. Koncert se vydařil, ačkoliv pod pódium jsme se dostali až v přestávce před Ségrama. Začátek byl pozvolný a lidem se moc nechtělo pogovat, ale nakonec se to trošku zvrhlo. Na koncertě jsme pozorovali mohutný joudaismus (pozn.: to je stav, kdy má jouda kluk nepřiměřeně hezčí holku). Po skončení jsme se otočili na hotelu, ale recepční vystřídal nějaký děda. Tak jsme se osprchovali a převlékli a šli jsme na diskošku. Diskoška se myslím vydařila. Kromě bitky nějakých divných fotbalových fanoušků se nic moc nestalo. V klubu Flip jsme všichni ocenili mohutné stroboskopy. Ty nám sice málem přivodily epileptický záchvat, ale aspoň nebyly naše nemožné taneční kreace tak nápadné.
Po krátkém spánku na hotelu jsme ze sebe udělali lidi a po snídani jsem ostatní cestou na autobus do Brna vzal na vyhlídkovou terasu na 21. budově. Čerstvý vzduch udělal všem dobře, a tak jsme se začali těšit do RegioJetu, že dostaneme od stewardky pívo. Nakonec nás obsluhoval steward a pívo donesl za dlouho. V Brně jsme si chytře koupili opět celodenní lístek na šalinu, abysme pak většinu města zase jak idioti prošmatlali pěšky. První zastávka v Brně byla u Wincka doma, kde jsme do sebe vložili guláš, vyslópali nějaká ta píva a na YouTube jsme se bavili u pořadu Rande (doporučuji všem, kteří potřebují snížit své IQ).
Odpoledne nás Wincek vytáhl přes milion zvláštních hospod se zvláštními pivy, dali jsme si prohlídku bunkru pod Špilasem, zašli jsme do nahrávacího studia a nafutrovali jsme se neskutečně dobrým kolenem a plzničkou. Kolem osmé jsme se pěší túrou přesunuli na koncert Visáčů, kde jsme si vystáli další frontu na šatnu. Poslechli jsme si neskutečně špatnou předkapelu a utvrdili jsme se v názoru, že to bysme uměli taky a lépe. Visáče jsme z obav o své zdraví raději pozorovali z povzdálí zaplněného sálu. Koncert byl fajn.
Pak se to ale zlomilo. Wincek se rozhodl, že nás utopí v pochybných brněnských pivech. Ten večer jsme se vydali asi 6 kilometrů pěšky do další zvláštní hospody. Mně byla zima a už mě to začínalo štvát. Piva už jsem neměl v sobě kam ukládat, a tak jsem začal být jednak společensky unavený a jednak protivný. Ze zbytku večera si pamatuju jen nějakého Winnyho kamaráda, který se nás neustále ptal, jestli máme holku. Následovala další fronta na diskotéku, kde jsem zcela náhodou potkal kámoše z Prahe a kde jsme si pak ověřili, že naše kapelní trika vzbuzují pochybné reakce (jedna slečna se mě dokonce ptala, jestli jsme buzeranti). To mě otrávilo, a tak jsem si bucnul. Nakonec by normální člověk šel na noční tramvaj, ale my jsme šli po Brněnsku na rozjezd. Vědom si škodolibosti ostatních členů kapely jsem si neustále opakoval „nesmíš usnout, nechají tě tady jako vloni v Praze Wincka“. Bus jel totiž na letiště v Tuřanech a to nechcete ani přes den, natož ve 3 v noci. Málem se to těm parchantům podařilo. Naštěstí mě probudila signalizace zavírajících se dveří a tak jsem se v tom afektu rozhodl, že je prostě proskočím. Blbečci se mohli potrhat smíchy a se mnou pak už opravdu nic nebylo.
V neděli ráno se to Wincek snažil vyžehlit alespoň vychlazeným lahváčem a vydatnou cévy ucpávající snídaní. Měl štěstí, že se mu to povedlo. Ještě chvíli jsme pobyli a před polednem jsme se vydali k autobusům zpět do našich domovů. Značně rozbitý jsem pak pln zážitků dospal odpoledne menší spánkový deficit a začal jsem se těšit na další koncertní turné nebo soustředění.