Jako každým rokem, i letos jsme uspořádali narozeninové soustředění v horách. Jedná se o pravidelnou dávku turistiky, alkoholismu a oslavy blížících se mých a Kevinových narozenin. Po několika ročnících, které se konaly kolem Pradědu, jsme za cíl zvolili Králický Sněžník. Volba hory, kde lautr nic není, padla z bezpečnostních důvodů, aby se tam zase někdo neožral a nesebral mi blicí medaili (kterou jsem fyzicky ještě neobdržel). Letošní výlet byl o to zajímavější, že se během týdne změnilo roční období a léto vystřídala zima včetně sněhu.
Tato jednodenní soustředění mají vždy stejný průběh. Potkali jsme se v 6:15 na nádraží, kde mi bylo vynadáno, že je to brzy, a že jsme se mohli sejít až v 6:20. U okýnka jsem místo jízdenky pro 5 lidí dostal speciální a cenově výhodnější jízdenku pro 1+2+2 dospělé, kde jsme navíc mohli vzít 2×3 děti do 15 let. Bohužel jsme ráno na nádraží tolik děcek nenašli, tak jsme výhodnou nabídku ČD nechali propadnout. Po nástupu do vlaku se hned otevřela moje zelená, protože ne všichni stihli ráno hygienu dutiny ústní. V Olomouci jsme přestoupili na jiný vlak a později i na jiný druh alkoholu.
Do Starého Města pod Sněžníkem, východiště našeho pochoďáku, jsme dojeli s nepatrným půlhodinovým zpožděním. Ze začátku bylo hezky, sluníčko svítilo a my jsme se za zvuků různých popěvků a hlášek vydali nahoru do kopca. Kevin si cestou u ohrady zkusil zazpívat náš příští singl, cover verzi a zároveň poctu Jaroslavu Uhlířovi „Když se zamiluje kůň“ a hned bylo jasné, že to bude hitovka. Jak jsme tak stoupali vzhůru výškovému převýšení 900 metrů, museli jsme dbát na správné ředění krve alkoholem, protože se stoupající nadmořskou výškou se logicky hůře dýchalo. Za horní hranicí lesa na nás kromě kleče čekaly závěje sněhu. Vytáhli jsme mačky a cepíny a pustili jsme se do finálního výstupu, při němž mě Kevin nasral sněhovou koulí.
Nahoře jsme dali vrcholovou fotku a další slivovicu, protože přituhovalo a byla celkem kosa. Já jsem se podělil o pytlík škvarků, které trochu naředili všechnu tu slivovici. Do našich družných rozhovorů jsme přidali nějaké ty ž, č a š, abysme zapadli mezi početné skupinky Poláků. Edys pro sestup zvolil jakousi méně vyšlapanou zkratku. Bylo to delší, za to horší cestou. Pak se ukázalo, že to bylo hlavně proto, aby si mohl odskočit za smrček. Když jsme sestoupili mimo oblast věčného sněhu a ledu, měli jsme promáčené boty, což vyžadovalo další slivovici. Je s podivem, kolik toho musíte vypít, aby Vám přestaly mrznout nohy. Navíc začalo hezky pršet a Sylva nás začala popohánět, abychom stihli spoj o půl čtvrté. My všichni jsme chtěli jet až o půl šesté s mezipřistáním v hospodě ve Staráči, ale nějak jsme neměli vůbec odvahu Sylvě odmlouvat. Proto finální sestup byl spíše úprk, navíc přes rozlehlou ohradu s býky nad Hynčicemi.
Busovlak zpátky jsme stihli s časovou rezervou. Byla nám trošku kosa, tak jsme se zahřáli posledními zbytky slivovice a dojedli jsme poslední proviant. Na přestupu v Hanušovicích jsme byli na čas, ale strojvůdce se nakonec rozhodl dát našim dalším přípojům asi 15 minutový náskok. Ani pro zpáteční cestu se nám nepodařilo najít šest dětí pro plné využití výhodných jízdenek. Do Přerova jsme dojeli v šest. Večer byl domluvený debriefing na Labuti, ale tam jsem se byl líný dostavit a Winny mi to teď bude pořád předhazovat, ačkoliv on těch zářezů má na kontě mnohem víc. A taky za celou sobotu neprodal ani jedno naše tričko.
